Emoce, které vyvstávají při debatách o pokusech na zvířatech, často zastíní objevy, pomocí nichž by bylo možné používání zvířat zastavit. Jedním z několika pořadů, které o pokusech na zvířatech tento týden běžely na kanálu More 4, byl dokument o boji, který se vyvinul mezi aktivistou za práva zvířat a biologem-laborantem. Tento týden se rovněž odpůrci pokusů na zvířatech střetli s policií na místě, kde plánuje oxfordská univerzita zřídit novou laboratoř.

Mezi všemi těmito silnými emocemi je však často opomíjen jeden fakt. Vědci totiž nacházejí chytré a bezpečné způsoby, jak testovat produkty na lidech nebo lidské tkáni. Důvody jsou samozřejmě zčásti etické, nicméně nejsou jediným faktorem, který společnosti posuzují, mají-li omezit pokusy na zvířatech.

Takovou společností je například Pharmagene, firma se sídlem v Hertfordshire, jež se zabývá vývojem léků. Byla založena před deseti lety dvěma vědci, kteří již byli frustrováni nemožností prokázat účinek léku na člověku během pokusu na zvířeti. Pharmagene provádí pro farmaceutické giganty testy bezpečnosti a účinnosti nových léků pouze na vzorcích lidské tkáně.

To se samozřejmě týká i těch nejranějších fází výzkumu nového léku. Pokusy na zvířatech pomáhají vědcům uvědomit si základní biologické procesy, vzniklé působením léku, a změřit jeho toxicitu. Pokud v této fázi nenastane problém, projde lék třemi dalšími etapami výzkumu, a to výzkumu na lidech. V každé etapě se testuje na více pacientech než v etapě předchozí. Současný zákon vyžaduje, aby proběhly testy toxicity na zvířatech dříve, než se začne s testováním na lidech. Šance, že by se tento postup mohl změnit, existuje, pokud by se ukázalo, že alternativy fungují.

Důvody, proč se Pharmagene snaží prosadit testování bez zvířat, jsou víceméně praktické. Ředitel výzkumu Bob Coleman zdůrazňuje, že dokonce pokusy na dvou různých druzích zvířat, řekněme myších a morčatech, poskytnou dva různé výsledky. “Pokud vám dva různé živočišné druhy zareagují na ten samý lék jiným způsobem, jak si můžete být jistí, že jeden z těchto způsobů se bude opakovat u člověka?” Pharmagene uvádí, že počet pokusných zvířat výrazně redukoval právě díky novému testování na tkáních, které pocházejí ze všech částí lidského těla. Vzorky takových tkání se získávají během operací, při pitvách či od dárců orgánů, s plným souhlasem dárce nebo příbuzných. Tyto tkáně umožňují sledovat, jak a kde přesně v nich lék působí, a jaké má toxické účinky na buňky. Lze například zjistit, jakými metabolickými procesy procházejí chemické látky v játrech, jestli způsobují záněty a jak jsou vstřebávány ve střevech. Pokud jsou výsledky špatné, testování se ukončí a nejsou potřeba žádná zvířata. Pokud jsou výsledky příznivé, existuje několik možností, jak v pokusech pokračovat – jestli jsou potřeba zvířata, a pokud ano, jaký druh. “Neexistuje jeden jediný test, který by vám odpověděl na všechny otázky, “ říká Coleman, “ naše studie však šetří čas a životy zvířat místo toho, aby lék zkoušela na jednom živočišném druhu po druhém.”

Kritici pokusů na zvířatech, mezi něž patří organizace Europeans for Medical Progress (Evropané za vývoj medicíny), tvrdí, že používání lidských tkání místo zvířat by mohlo zajistit kvalitnější výsledky testů. EMP pořádá kampaně za modernizaci medicínského výzkumu. Jejich ředitelka Kathy Archibald říká, že korelace mezi vedlejšími účinky, které nastanou u zvířat, a těmi, které nastanou u lidí, je “žalostně malá”.

Myšlenka testování nových produktů a teorií na lidech místo na zvířatech není ničím novým. Mnoho významných vědců minulého tisíciletí provádělo pokusy sami na sobě, zanedbávajíc tak často své zdraví a bezpečnost pro pokrok vědy. A vzorky lidské tkáně či lidských buněk, vypěstovaných v laboratoři, tvoří již dlouho součást laboratorních pomůcek. Existuje na to několik názorů.

Jeden z nich, představený na zářijové Britské farmaceutické konferenci, se týkal simulace tkáně pomocí přístroje, který jeho výrobci (Hurel Corporation in America) nazývají “syntetickým zvířetem na čip”. Jde o mikrofluidní obvod, původně vyvinutý na Cornell University. Je široký pouze 22 mm a díky mikročipu v něm bylo vytvořeno několik malých komor, z nichž každá obsahovala vzorek tkáně z různých částí lidského nebo zvířecího těla. Oddíly jsou spojeny mikrokanály, kterými protéká náhražka krve.

“To, o co se snažíme, je pokusit se napodobit tělesné procesy v nesrovnatelně menším měřítku,” říká Leslie Benet, profesor biofarmaceutických věd z Kalifornské univerzity a předseda vědeckého kolegia Hurel Corporation in America. Testovaná látka je přidána do krevní napodobeniny a cirkuluje obvodem. Její účinky na buňky v jednotlivých oddílech se dají měřit senzory v čipech a poté jsou zpracovávány počítačem. Profesor Benet věří, že podobné techniky by mohly dramaticky snížit potřebu pokusných zvířat. V současné době je také vyvíjen podobný biosenzorový čip, který by dokázal měřit účinky chemických látek přímo na vzorcích lidské DNA.

Tento způsob testování je pravděpodobně citlivější než injekční podávání léků hlodavcům za situace, kdy mají vědci pouze mlhavou představu o dávce, ekvivalentní pro člověka. Ačkoli tato metoda stále probíhá procesem schvalování a ověřování, první studie s lékem proti rakovině (tegafur) vypadají slibně. Hurelský čip však stále nedosahuje takové předpovědní schopnosti, jako podávání léků lidem a pozorování výsledků. Na scénu přichází mikrodávkování.

Mikrodávkováním se myslí podání člověku jedné setiny dávky léku, která by byla potřebná k vyvolání požadovaného účinku v těle, a následné sledování výsledků. Pomocí AMS (akcelerátorové množstevní spektometrie), což je velice citlivá měřicí metoda, jež zaznamená minutovou stopu léku v těle, je možné sledovat metabolický osud podaného léku. Tato metoda umožňuje vědcům sledovat metabolismus léku v lidském těle bez jakéhokoli rizika.

První výsledky jsou příznivé. Nedávný pokus, řízený společností Xceleron, jež byla založena New Yorskou univerzitou pro postup výzkumu, hodnotil účinnost této techniky za užití pěti různých léků. Poté byly výsledky porovnány s pokusy na lidech, jimž byly podány plné dávky léků. “Ve všech případech šlo o molekuly, jejichž působení v lidském těle nebylo možné předpovědět pomocí pokusů na zvířatech či jiných technik,” říká profesor Colin Garner z Xceleronu a bývalý profesor molekulární epidemiologie na York University, který studii vedl. Ve čtyřech z pěti případů byla mikrodávka schopna “dobře předpovědět” plnou dávku, užívanou ve farmakologii. Mikrodávky tří z těchto pěti léků vykazovaly 100% spolehlivost předpovědi.

Metoda má však i své kritiky. “Zlaté pravidlo toxicity zní, že každá látka je při určité dávce toxická,” říká Simon Festing, mluvčí Research Defence Society, organizace, která podporuje vědce v propagaci faktů, mluvících pro pokusy na zvířatech. “Platí to jak pro vodu či sůl, tak i pro nová a kontroverzní léčiva. Téměř žádný toxický lék nevykáže škodlivé účinky při podání malé dávky. Pokusy na zvířatech jsou schopny toxicitu u lidí předpovědět velmi dobře. Neexistuje žádná myslitelná alternativa.”

Pokud zůstane metoda mikrodávkování ležet na stole většiny farmaceutických společností, bude tomu proto, že jsou pokusy na zvířatech společnostmi i zákonodárci stále považovány za optimální způsob testování léků pro člověka. Prioritou by měly být zákony, které minimálně zdůrazňují omezování počtu pokusných zvířat. Mnoho vědců již začalo nahrazovat hlodavce a jiné savce živočichy nižšího vývojového stupně, jako jsou ryby nebo dokonce bakterie, v naději, že zamezí utrpení.

Dokážeme si představit dobu, kdy zvířata nebudou potřebná k testování lidských léčiv? “V dohledné době budou hrát zvířata stále velkou roli při zjišťování bezpečnosti nových léků,” tvrdí Coleman. Garner je optimističtější: “Rozhodně je možné, že budeme schopni ukončit potřebnost pokusů na zvířatech.” Varuje však, že než k takovému kroku dojde, budeme muset vybudovat komplexní databázi výsledků pokusů na lidských tkáních. “ Takovou databázi informací bychom však měli mít hotovou v nejbližších pěti nebo deseti letech.”

Zdroj:
http://www.curedisease.net/articles/051217.shtml

Překlad:
Daniela  

Čti více:
v laboratoři