Teď ať mi za zlé nemají
lásky vaše, vmísím-li si do bájí
trochu mudrosloví, které, záhada
sama jsouc, mne k přemýšlení nabádá.
Prý to nová filozofie: zda šíře
o ní neslyšela jste? Podle ní prý zvíře
stroj je: duch ho nezvládá.

Vše prý se v něm děje vzpruhami a pery,
citu ani duše: tělo, ústroj sterý.
Jako hodiny a rafije
chodí taký tvor, je tupý, slepý je.
Otevřte to, čtěte v hrudi:
spousta koleček tu nahrazuje duši,
jedno druhé k chodu pudí,
třetí následuje: vposled zvonek buší.

Podle nich vše ve zvířatech tak se děje:
"Kdesi zarazí je cosi,
místo zasažení nosí
zprávu k sousedu, hned sdělí mu, co kde je,
a tak smysl rychle ponuknutí vnímá.
Dojem tvoří se." Leč pochod tajemný má.
Oni dí, že z nezbytnosti, bez vůle a vášnivosti:
zvíře puzeno se cítí
hnutími, jež obecný lid zaměniti
mohl se smutkem a láskou, žalem a plesem,
nebo připodobnit k jinému z těch stavů.

Není to tak: nemylte se.
Což pak? - Hodiny. - My? - Máme lidskou hlavu.
Tak nám předkládá to Descartes, duše strohá,
z něhož bývali by učinili boha
pohani, a jenž jest půl
Duch, půl člověk, jakož mnohý z nás se staví
mezi ústřici a člověka, jsa vůl,
tedy autor ten tak myslí a tak praví:
"Mezi zvířaty já, dítek Božích davy,
sám já zkoumám, vím to, hle má sláva",
vy pak, Iris, vědou naprostou jste jista,
že, byť přemýšlela kráva,
s myšlením se nehne z místa,
nezpytuje, nerozjímá.
Descartes dál jde, tvrdí, že je se vším amen,
že víc nemyslí než kámen.

Zdroj: Jean Prieur: Duše zvířat, Mladá fronta, Praha 1994, 80-204-0492-9, překlad bajky: Bohuslav Reynek