Mám mnoho přání, podobně asi jako každý z nás. Některá jsou větší a pravděpodobně nesplnitelná, některá menší, která se třeba někdy podaří naplnit zcela nebo aspoň částečně. Vím, že se mi nikdy nepodaří přesvědčit většinovou společnost, aby přestala zneužívat mimolidské bytosti pro svůj rozmar a dát jim tak konečně svobodu, na kterou mají nárok jako kdokoliv z nás. Ale je v mých omezených silách alespoň dokumentovat utrpení tzv. hospodářských zvířat, protože věřím, že někteří a některé z nás o jejich bolesti a utrpení ani neví a možná kdyby věděl či věděla, rozhodl či rozhodla by se k dobrovolné změně.

Zdi prasečáků, kravínů, slepičáren, apod. už jsou zkrátka tak dělané. Nevidíme za ně a pravda je nám skryta. Věřím, že těmto neslyšeným a zapomenutým bytostem živořícím uvnitř koncentráků můžu alespoň částečně pomoci, když budu jejich utrpení sdílet s nimi. A vy ho můžete sdílet též, alespoň prostřednictvím mých fotografií. Proto jsem v zimních měsících roku 2007 začala chodit do zemědělských objektů tzv. živočišné výroby a svým chatrným foťákem fotit, co vidím. Někdy se do areálu ke zvířatům nedostanu vůbec, někdy snadno.  Pokud se mi ale zdaří se ke zvířatům dostat a chvíli s nimi pobýt, vždy, když odcházím cítím velkou bolest, smutek a vztek současně a přemýšlím o tom, jestli vůbec je na tomhle světě nějaký důvod k radosti, když je tu tolik skryté bolesti a utrpení... Současně ale cítím velkou potřebu v této práci pokračovat a třeba i motivovat ostatní lidi, kterým není život mimolidských bytostí lhostejný, stejně jako lži, které nám neustále předkládají reklamy a media o šťastných a veselých zvířátkách.

Přístup relativně bezproblémový mám hlavně do chovů mladých jaloviček, posléze dojnic a odchovu telátek a jalovic (tedy „skotu s masnou užitkovostí“), proto z těchto objektů mám zatím nejvíce materiálu a proto se chci na tuto problematiku v následujících řádcích blíže zaměřit:

Dojnice

V roce 2005 jeden obyvatel České republiky zkonzumoval průměrně 238,3 kg = 231,4 litrů mléka (pro srovnání, v roce 1997 to bylo 195,2 kg =189,5 litrů) a 4,8 kg másla (v roce 1997 4,1 kg)¹. V roce 2005 se chovalo 574 000 dojnic (v roce 1997 702 000 dojnic, v roce 2007 565 000 dojnic), ale do této statistiky nejsou započítány dojnice z domácích chovů².

V současné době se přebytky mléka vyváží do zemí třetího světa, jenže u nás současně spotřeba mléka a výrobků z nich (hlavně sýrů) vzrůstá. Takže Evropská Komise navrhla zvýšit kvóty na výrobu mléka v zemích EU o 2% (tj. 2,84 mil. tun) do dubna příštího roku, v České republice se bude muset z dojnic vyždímat 50 mil. kg mléka. A podle předsedy Českomoravského svazu mlékárenského Michala Němce se bude muset kapacita chovů zvýšit³. Takže víc dojnic, více mléka, více utrpení a krve.

Média nás neustále masírují o tom, jak je kravské mléko pro náš život nezbytné a prospěšné. Cílem tohoto článku není předkládat argumenty, proč si to nemyslím, o tom je napsáno také už dost a stejně bych kopírovala argumenty, které už přednesl někdo jiný. Za sebe snad jen mohu říct, že kravské mléko ke svému životu nepotřebuju a není pro mě ani určeno. To není ale jediný důvod, proč jsem se mléka dobrovolně zřekla. Hlavní důvod je ten, že pokud mají být jiné bytosti nedobrovolně zotročovány, mrzačeny a zabíjeny, jenom kvůli tomu, abych mohla žít, pak takový život odmítám. A těmito bytostmi nejsou jenom zvířata chovaná v konvenčních, ekologických či domácích chovech na maso a vejce. Jsou to také dojnice.

Smyslem tohoto článku je pravdivě popsat alespoň stručně život dojnic v malochovech a velkochovech tak, jak jsem ho vlastníma očima viděla, protože to, co jsem viděla a neustále mám možnost vidět je velmi vzdálené tomu, co vídáme v reklamách na mléčné výrobky.

Na svých pochůzkách po vesnických „střediscích živočišné výroby“ se setkávám většinou s typy kravínů, které svou podobu od dob svého vzniku (většinou 50.,60. léta) nezměnily, takže dlouhé, nízké budovy s řadou špinavých oken. Omítka oprejskaná, prorostlá plísní (která je cítit ve vzduchu) a letitou špínou. Na první pohled zchátralé kobky hodné srovnání se zemí. Omyl. „Domovy“ pro dojnice na jejichž vratech nás vřele vítá cedule „zákaz vstupu nebezpečí přenosu nákazových chorob“.

Uvnitř kravínů pak živoří dojnice, chcete-li „skot s mléčnou užitkovostí“. Setkávám se s těmito typy ustájení:

1. vazné ustájení krav – u nás tradiční a nejstarší systém ustájení, setkávám se s ním zejména u malých provozoven. Dojnice je přivázána na řetězu, který jí umožňuje lehnout si, vstát, otočit hlavu a přijímat potravu. Dojnice stojí v řadě vedle sebe, před nima je dlouhý žlab s krmivem, nad nima systém trubiček a trubic, které odvádějí mléko při automatizovaném dojení (ráno a večer). Za nima je tzv. hnojná chodba, kam se dojnice snaží kálet a močit, jenže často se netrefí, takže pak jsou nucené šlapat a ležet ve vlastních výkalech (jejichž výpary jsou nuceny též vdechovat), které na jejich srsti vytváří tlusté a těžké krusty, protože je samozřejmě nikdo nečistí.

Sláma (podestýlka) se mění bůhví za jak dlouho (to je různé, někdy mám pocit že snad nikdy za život dojnice, ačkoliv by se měla měnit každý den a některé koncentráky to mají uvedené dokonce i v provozním řádu nebo v tzv. „Zásadách správné zemědělské praxe.“.

Univerzitní zemědělská skripta (jenž vzdělává další specialisty a specialistky na týrání tzv. hospodářských zvířat) píší: …Dnes jej /vazné ustájení/ nelze doporučovat. Jeho nevýhodou je obtížnost uplatnění některých velkovýrobních technologických prvků, což limituje úsporu lidské práce a činí jej v současné době neperspektivní.“³ 

O utrpení dojnic ani zmínky. Proč taky, když dojnice je jenom živá věc na „produkci“ mléka a telat.

2. volné ustájení krav a to buď boxové nebo bez boxů s podestýlkou nebo na roštové podlaze. Je to systém, kde je kotec, ve kterém je chována skupina krav, rozdělen na krmiště (příp. hnojné chodby) a lehárnu s lehacími boxy. Dojnice se sice mohou pohybovat volně, většinou se pohybují ale velmi opatrně až neohrabaně. V objektech s menší kapacitou ustájených zvířat jsem se nesetkala s jediným případem, kde by se dojnice totiž nemusely doslova brodit vlastníma sračkama, do kterých poté uléhaly, ačkoliv by se chlévská mrva, která nepropadne rošty či se hromadí na podlaze bez roštů měla odklízet denně . Roštová podlaha je betonová nebo kovová podlaha s otvory, kterými výkaly propadávají do sběrných kanálů, kterými jsou poté odváděny do jímky, která je většinou pod zemí a potom přečerpávána do hlavní jímky, kde kvasí (to je takový obrovský bazén venku) a touto kejdou se pak hnojí pole. V jedné hale je zhruba 40 krav. Ve stájích s větší kapacitou ustájených zvířat jsou podmínky pro dojnice o trochu lepší, je to dáno hlavně tím, že větší provozovny  podléhají zákonným povinnostem (např. zákon 86/2002 Sb. o ochraně ovzduší, z.č. 76/2002 Sb. i integrovaném registru znečišťování, apod. )a jsou často navštěvovány kontrolami (z veteriny, Inspekce životního prostředí, apod.).

Život dojnice je žalostný, její hodnota v krvavém agrobysnysu není příliš vysoká a je vyjádřena množstvím peněz, které parazit či parazitka dostane za její mléko. Pokud tedy dojnice nedojí dost, její hodnota je rovna nule a putuje na jatka, často ale zemře již při namáhavém porodu, v důsledku špatných životních podmínek, které způsobují různé formy nemocí, vyčerpáním organismu. Dojnice s vyhřezlou dělohou, záněty mléčných žláz na obrovsky nalitých vemenech, apod. jsou častými jevy.

Mléko ale není jediné, co se od dojnice očekává, musí se také „podílet na obnově stáda“, tzn. rodit zdravá telata.

K prvnímu zabřeznutí jaloviček dochází obvykle v 19-21. měsíci věku, někteří parazité nabádají k prvnímu zabřeznutí již v 15. měsíci věku⁴ (kriteriem pro první těhotenství jalovičky by ale neměl být věk, ale hmotnost a celkově „tělesná vyspělost“). Těhotenství trvá 9 měsíců, po porodu („otelení“) nastává období laktace („produkce mléka“), které trvá zhruba 10 měsíců. Mléko ale není určeno pro telátko, jak by se logicky a přirozeně mohlo jevit, ale pro lidi. Takže je telátko po porodu a  napojení mlezivem (někdy ani to ne) matce po 6-12 hodinách odebráno a strčeno ven do individuálních boxů. Citové utrpení, které matka a její dítě musí z odloučení prožívat, jen dokazuje na další zrůdnost celého systému (a tento přístup doporučuje i welfare, jakési „střízlivé kázání o ráji“ a o jakési „životní pohodě“ tzv. hospodářských zvířat). Zhruba 2-3 měsíce po porodu přijde inseminační technik a dojnici znovu uměle oplodní (strčí ji do dělohy pipetou semeno plemenného býka). Dojnice je tak 7-8 měsíců vystavena dvojí zátěži, jednak je intenzivně strojově dojena, jednak v sobě nese dalšího potomka. Přirozeně po skončení období laktace následuje „zaprahnutí“ (spontánní ukončení laktace) a období „stání na sucho“, které je důležité pro regeneraci mléčné žlázy a odpočinku dojnice a mělo by trvat alespoň 2 měsíce. Jenže v tomto období je již matka ve vysokém stupni gravidity a čeká ji další porod, takže období stání na sucho trvá sotva měsíc. Parazité se snaží toto období zkracovat na co nejkratší dobu, je to období přece neekonomické.

Takto vyčerpaný organismus matky končí po zhruba 2-3 dětech a ve věku 5-6 let putuje dojnice na jatka, kde z ní udělají salám.

Osud telátka uvězněného ve venkovních malých boudičkách, ve kterých leží schoulené ve slámě nebo pojídající granule se bude ubírat jedním ze tří cest: buď z něho bude telecí maso, kráva masná nebo dojná.

Která cesta je lepší? Asi ta nejkratší, protože všechny jsou cesty bolestné, bolestí též končící…všechny jsou špatné. 

Jalovice

Výkrm mladého skotu následuje po období mléčné výživy, častěji pak po odchovu telátek, začíná tedy od 6-7 měsíců věku a  trvá různě dlouho a končí podle systému výkrmu a porážkových hmotnostech, takže např. výkrm do hmotnosti 300-350 kg odpovídá 7-8 měsícům věku zvířete (tj. tzv. „forma produkce baby-beef“, nejintenzivnější forma výkrmu); výkrm do porážkové hmotnosti 470-550 kg odpovídá věku 14-16 měsícům věku (kromě jaloviček stračenek i výkrm býčků středního a většího tělesného rámce: holštýn, hereford, piemont, apod.), výkrm do vyšších porážkových hmotností nad 560 kg a více pak odpovídá věku 17 a více měsícům (zejm, býci českého strakatého plemene a „masných“plemen skotu s větším tělesným rámcem: např. belgické modré). 

Je pravda, že v létě někdy vídáme jalovice venku na louce, kterou dojnice (z hlediska „dojného režimu“) za celý svůj život mnohdy vůbec nespatří a čerstvého vzduchu se v životě nenadechne. Není ale pravidlem, že jalovičky jsou po většinu života venku na zelené louce. Často se setkávám s chovy jaloviček v naprosto žalostných podmínkách. Odchov odrohovaných jaloviček odpovídá většinou  volnému skupinovému (20 – 30 jedinců) boxovému ustájení s podestýlkou či bez podestýlky a malým oploceným výběhem ze stáje. Malé oplocené výběhy sice umožňují jalovičce spatřit modrou oblohu, ale prostoru k pohybu moc nemají. Výběhy jsou vzhledem k množství zvířat malé a po čase opět plné výkalů (tekutých i tuhých), takže se jimi špinavá zvířata brodí, můžete vidět ve na fotkách, mnohdy „po kolena“.

Zejména v podhorských oblastech se můžeme setkat s tzv. chovem krav bez tržní produkce mléka. Zde není zdrojem zisku parazitů mléko, proto je ponecháno telátkům a telátka nejsou matce odebrána. Ovšem ne na dlouho. Namísto mléka je totiž právě odchované telátko (popřípadě vyřazená dojnice) zdrojem zisku. Zisk  ale pro parazity a parazitky není tak velký, proto se snaží o co nejnižší náklady prostřednictvím extenzivního chovu, na který navíc pobírá tučné dotace. 

 Ačkoliv spotřeba hovězího a telecího masa klesá -v roce 1997 se v ČR 1 osoba ročně  sežrala 16,1 kg hovězího a 0,3 kg telecího, v roce 2006 pak 10,4 kg hovězího a 0,1 kg telecího, čísla jsou stále velmi smutná: v roce 2007 bylo v ČR chováno 826 000 jedinců „masného“ skotu (opět nejsou do statistiky započítány domácí chovy) a bylo „vyprodukováno“ 171 000 tun hovězího a telecího masa. 

Snížená spotřeba hovězího a telecího masa je způsobena zvýšenou poptávkou po mase drůbežím, pro představu, v roce 1997 1 osoba sežrala 15,3 kg drůbežího masa za rok, v roce 2006 25,9 kg.^1,2 

Každý a každá z nás má možnost množství jedinců zvířat chovaných v otroctví ovlivnit. Stačí jenom chtít vidět pravdu a předávat ji dále.

Děkuji projektu Realita.tv, který mně věnuje prostor pro prezentaci výsledků mé započaté práce.

1. http://vdb.czso.cz/vdbtab/tabdetail.jsp?cislotab=3004-05-01&stranka=0&razeni=ta&kapitola_id=14
2. www.mze.cz
3. ČTK, 12.12.2007

4.  John Webster: Welfare, životní pohoda zvířat anebo střízlivé kázání o ráji; Nadace na ochranu zvířat, Praha, 1999
5. Žižlavský: Chov hospodářských zvířat, MZLU Brno, 2002, kapitola Chov skotu,strana 114
6. http://www.schaumann.cz/ke-stazeni/casopis/2000_01.pdf, kapitola Rychleji od telete ke krávě

přednášky z předmětu Chov hospodářských zvířat, MZLU, 2004

Satya jaro 2008