Čenda, Venda, Ledňáček. Tři beránci, za nimiž jsme od května do konce října roku 2006 jezdili/y 1–2 x měsíčně. Natáčeli/y jsme je, jak si rostou, hrají, objevují svůj omezený prostor. Jednoho dne přestali být jehňaty, staly se jehněčím.

Je to několik hodin záznamu, které musím zpracovat. Zatím alespoň vzpomínka na Čendu a jeho konečnou a pár vět ze scénáře.

Tento dokument je směřován k lidem domnívajícím se, že pokud se o zvířata dobře staráme, dává nám to právo je zabíjet. Pravdou je, že ani sebelepší péče o jakákoli tzv. hospodářská zvířata nedělá jejich zabíjení legitimním. Měli/y bychom se ptát, zda jsme schopni a schopny žít, aniž bychom parazitovali/y na jiných živých tvorech. Veganská kultura učí a dokazuje, že toho schopni a schopny jsme.

Dokument je také směřován k těm, kdo již odmítli/y zabíjet jiné živé tvory kvůli konzumaci jejich těl nebo se i jiným způsobem podílet na jejich využívání, ale zapomněli/y, že když dva nebo dvě dělají totéž, nemusí to být vždy totéž. Všichni lidé mající zvířata v držení je nedrží v nudě, osamění a permanentím zoufalství a nedoprovázejí jejich životy mlácením podle svého gusta a nálady. Jsou různé způsoby jak někoho držet v zajetí a různé způsoby jak někoho zabít. Ani zajetí ani zabíjení to neomlouvá, přesto bychom na to neměli/y zapomínat.

Ale to základní, co bychom si měli/y pamatovat a uvědomovat ve svých slzách, soucitu a chápání, je že někdo tu někomu bere život. A nemusí.