Držení slepic v klecových zařízeních (jednopodlažní, dvoupodlažní, kaskádové, polokaskádové, klecové baterie ve 3-5 podlažích) se ve světě rozmohly v průběhu padesátých let. Tzv. konvenční klecové systémy jsou nejrozšířenějším způsobem držení slepic kvůli produkci konzumních vajec. 

Prostor daný na jednu nosnici je v rozmezí 350cm2 (USA) do 750cm2 (Švédsko). Se 750cm2 se počítá v celé EU od roku 2012, ale věřte jim, když jde o obchod… Nebo, proč to neříci rovnou; nevěřte jim, dokud se tak nestane. Alespoň já jim nevěřím. ( A podle posledních zpráv, které jsem zaznamenal na webech propagujících zkurvenej welfare, tak už skoro nikdo.) 

V ČR platí do roku 2012 výjimka povolující 550cm2. V praxi to znamená, že do např. klecového systému T40 fy. VICTORSSON můžete narvat buď 40 slepic ve Švédsku nebo 54 slepic v ČR.(1) 

Je dobré si uvědomit, že 550cm2 i 750cm2 patří do kagorie těch vítězství, kdy někdo, kdo vás mlátí obden vás začne mlátit jen (?) každý třetí den, a stejné by to bylo i kdyby klece měly 900cm2 (slepice jsou ochotny se namáhat, aby dosáhly zvětšení prostoru až do plochy 900cm2 (2)). Diskuze o základních prostorových nárocích se pohybuje od 475cm2 do 2 600cm2. (3) 

Uvědomíte-li si v jakém obrovském množství na 1m2 podlahové plochy jsou tyto slepice nacpané, působí poněkud paradoxně citace ze Zootechnického slovníku z roku 1963: „V dosavadním typu našich baterií se chovaly slepice v jedné kleci po dvou. V novém vývojovém typu, který je čtyřposchoďový, se počítá s umístěním každé nosnice samostatně.“(4) 

Problémem klecové technologie je omezení, až zamezení, některých základních potřeb jako je hrabání, popelení, mávání křídly, klidná snáška, slepice si odírají o stěny klece peří, mají přerostlé drápy, z nedostatku pohybu pramení vyšší lomivost kostí. Obrázky ze zemědělských učebnic a příruček lžou. Seshora nakreslený čtverec symbolizující prostor v kleci, v něm čtyři slepice zaparkované jak letadla na mateřské lodi. Jenže v realitě je to jiné. Slepice soupeří o prostor a přístup ke krmení, slabé nemají kam utéct, tak jsou natlačené do rohů a do stěn nebo do podlahy a silnější žijí na nich jak na koberci. 

Kromě toho, že slepice nemohou uniknout jedna před druhou nemají ani možnost úniku před technologickými chybami. Mají-li možnost pohybu mohou si hledat lepší místo, v kleci musí zůstat ať už jsou vystavena např. příliš silnému průvanu nebo naopak žádnému apod. 

Nedílnou součástí průmyslu se zvířaty je brakování, tedy vyřazování nežádoucích jedinců. V podstatě první brakování v životě drůbeže probíhá při sexování a pak už pořád. Každý den se vybírají nemocná a z nemoci podezřelá zvířata, nebo by se vybírat měla, stejně jako zvířata již uhynulá. Ve velkých drůbežárnách, kde je počet drůbeže doveden do maxima a počet zaměstnanců a zaměstnankyň snižován na minimum, nejsou ničím výjimečným tlející mrtvolky po kterých ještě žijící zvířata šlapou, někdy je i pojídají. 

Častým jevem v držení drůbeže je kanibalismus. Vyskytuje se jak u několikadenních kuřat, tak i u dospělé drůbeže. Zatímco u tzv. brojlerových kuřat je méně častý a spíše zůstává jen u oklovávání běháků, daleko větší je tento problém v držení nosnic. Příčinou může být nevhodné složení krmiva, přeplnění životního prostoru (slepice jsou schopny se identifikovat se skupinou maximálně 25 jedinců), hlad, žízeň, horko, příliš silné osvětlení, ale i nečinnost vedoucí k nudě nebo přítomnost poraněných zvířat. Nepatrné krvavé zranění, ale i pouhý pohled na kloaku (společný vývod trávícího, vylučovacího a pohlavního ústrojí) nebo výhřez vejcovodu může vydráždit ostatní drůbež k útoku. Slepice začnou nejprve neklidně a se stoupajícím vzrušením pobíhat a nakonec, je-li pohromadě soustředěno větší množství drůbeže (podestýlkové a voliérové systémy), se rozpoutá krvavá válka hodná i člověka. Dochází k úplnému vyklování vnitřností a vítězky požírají poražené. 

Parazité na zvířecím utrpení této z jejich viny vzniklé situaci brání krácením zobáků drůbeže (v ČR povolena do 10 dnů věku). Horní polovina zobáku se krátí téměř až k dýchacím orgánům, spodní tak, aby nedosahovala nové délky horní poloviny. Často se jedná o nekvalitní zákrok s trvalými následky jako např. spálenými nozdrami nebo různými novotvary. I v případě, že je tento zákrok jako z veterinární učebnice, jedná se o velice bolestivou záležitost. Mezi zobákem a kostí je tenká vrstva citlivé měkké tkáně, a je možné, že zvíře takto postižené už bolest opustí až s řeznickým nožem. Navíc je zobák důležitým hmatovým orgánem ptáků, kterým poznávají tvrdost, velikost a tvar potravy. 

Bez problému není ani, bohužel tak populární, podestýlkové držení. Zvýšená prašnost, agresivita, neschopnost udržet v několikatisícových hejnech sociální pořádek, přímý kontakt s výkaly a mikroorganismy v podestýlce a následné rychlé rozšíření infekčních nemocí. Mnohem větší agresivita je samozřejmě v tomto způsobu držení, kde je pohromadě více zvířat, ale říkat, že proto jsou lepší klecové systémy je stejně hloupé jako tvrdit, že nejlepší je držet vězně a vězeňkyně na samotkách, protože mezi nimi takto nedochází ke kolizím. Držení několikatisícových davů na podestýlce je stejně špatné řešení jako klecové systémy. Jen z jiných důvodů. 

1) Propagační materiály fy. Victorsson – www.victorsson.se, zastoupení v ČR fy. AGE s.r.o. – www.age.cz
2) John Webster, Welfare: životní pohoda aneb střízlivé kázání o ráji, Nadace na ochranu zvířat, 1999
3) Philip Lymbery: Laid Bare …the case against enriched cages, Compassion in World Farming, 2002 (česky v překladu Markéty Peckové vydala Společnost pro zvířata (www.spolecnostprozvirata.cz ) pod názvem VEJCE Z KLECE: ARGUMENTY PROTI OBOHACENÝM KLECÍM V EVROPĚ)
4) Zootechnický slovník, Státní zemědělské nakladatelství, 1963